Diorama 1/35: A nebylo návratu - část 1.

8. ledna 2014 v 0:43 | Erich Topp |  Dioramata a viněty
Tak, meine Volksgenossen :-D Nastal čas, abych zde prezentoval svou modelářskou tvorbu. Rozhodl jsem se konečně vytvořit diorama se vším všudy, tedy navždy se odvrátit od na koleně zbastlených patlanic a vytvořit něco aspoň trochu připomínající jakousi minimální modelářskou úroveň. I nyní se sice budu muset uchýlit v mnoha případech do nebe volajících provizorií a mnohé nebude to pravé ořechové (protože například zatím stále postrádám stříkací pistoli s kompresorem, takže to bude kompletně štětečkované). Jsem si vědom úskalí, které to nese, ale budu se skutečně snažit dát do toho vše a vtisknout tomu jakousi snesitelnou formu. Rozhodně se chci hlavně zaučit a tak sám nečekám, že by to mělo být dokonalé. Věřím, že i vy snad omluvíte začátečnické chyby a spíše než byste se mi vysmáli mě raději upozorníte co a případně také jak pro příště dělat jinak. Ale konec zbytečných řečí, pojďme na to.

Téma, které jsem si vybral, je pro mě osobně velmi emotivní a silné. Hned vysvětlím. Ke druhé světové válce mě přivedla cca v devíti letech kniha A nebylo návratu, v níž bývalý poručík dělostřelectva wehrmachtu Fritz Blankenhorn poutavě a bez patosu popisuje svoji službu u dělostřelecké baterie ve Východním Prusku, kde působil od září 1944 až do svého zajetí v Královci 9. dubna 1945. Knížku si půjčil táta v knihovně a já ji začal z dlouhé chvíle číst, aniž bych v té době věděl o problematice alespoň základy, nicméně po jejím dočtení se můj život změnil (K tomu horšímu :-D ). Pan Blankenhorn, v té době 23letý, nebyl žádný nacistický řezník, jak se nám často snaží o německých vojácích někteří lidé podsouvat. Prošel hrůzami předem ztracených bojů a prožil 4 roky v táborech na Urale. Co je zajímavé, jeho rukou v knize nezemře jediný člověk, a přesto je tato kniha pro mě paradoxně mnohem napínavější a poutavější než jiné knihy od pamětníků 2. sv. války, kde se prolévají hektolitry krve.


Poručík Fritz Blankenhorn

Třebaže pan Blankenhorn v době, kterou popisuje, byl dobrým vojákem plnícím své rozkazy a povinnosti, vždy spatřuje hlavní úkol v tom, aby jeho vojáci vše přežili ve zdraví, ne v bojích s nepřítelem, které v této době už stejně neměly žádný hlubší smysl. Dokonce z knihy vyplývá, že byl věřící (bohužel, byl, jelikož v roce 2012 odešel ze světa. Obdivuhodné pak je, že knihu sám napsal na počítači, přestože v době psaní mu již bylo přes 80). Dokonce zorganizoval v komunistickém lágru na Vánoce půlnoční mši. Prosím, zarytí prosazovatelé jedné správné strany, toto byli ti masoví vrazi, o kterých tak rádi mluvíte. Na fotce výše je právě jeden z nich.

Ty nejtěžší boje začaly v oblasti Východního Pruska kolem února 1945. Situace německé armády z knihy velmi jasně vyplývá, když autor popisuje mimo jiné nefunkčnost polní pošty nebo totální nedostatek dělostřelecké munice. Toto období jsem se rozhodl ztvánit v diorámě. Jednou chci jistě i namalovat figurku pana Blankenhorna, ale to až budu v tomto směru zručnější. Abych přiblížil obsah své diorámy, budu citovat malý úryvek z knihy:

"Pojďte sem, pane poručíku!"
"Co se děje?" Odhrnul jsem vlněnou deku a udělal dva kroky ke Schröderovi.
"Podívejte se na to!" Ukázal na rovinu pod námi. Ranním svítáním táhly cáry mlhy z pobřeží do vnitrozemí. Mezi nimi prosvítala pole, částečně ještě pokrytá sněhem, několik keřů, tu a tam pár osamělých stromů. Proti nám se rozkládal tmavý les, zpola ještě zakrytý mlhou. Táhl se rovnoběžně s naším hřebenem ve vzdálenosti asi osmi set metrů, široký přibližně čtyři sta metrů.
Teď jsem to uviděl taky, dokonce bez dalekohledu. Na kraji lesa mezi strmy stály ruské tanky. Zamaskovali je nouzově několika větvemi a sítěmi. Kolem nich pobíhali vojáci. Vzal jsem dalekohled a zamířil ho směrem k tankům.
"No?" Poddůstojník se na mě tázavě zadíval.
"Kolik?" zeptal jsem se.
Podíval se do dalekohledu a nahlas počítal:
"Deset, jedenáct, dvanáct... A támhle vlevo další dva..."
A na každém z nich čtyři pěšáci, kteří právě sundávali maskovací sítě. Teď bylo jasné, odkud jsme v noci slyšeli zvuk motorů...
"Nejpozději za půl hodiny tam dole vypukne peklo," řekl jsem.
Schröder jen přikývl. Skočil jsem k telefonu: "Ústředno! Slyšíte mě? Potřebuji okamžitě vrchního strážmistra Laase!" Uběhlo pět nekonečných vteřin a pak se ozval klidný hluboký hlas:
"Vrchní strážmistr Laas. Pane poručíku?"
"Poslouchejte dobře, Laasi," musel jsem se nutit do klidného tónu, "máte po ruce mapu? Dobře. Osm set až tisíc metrů od mého stanoviště je rozlehlý kus lesa. Máte to? Dobře. Dva kilometry dlouhý, asi čtyři sta metrů široký. Ano, přesně tak. Na předním okraji lesa se připravují Rusové k útoku. Zpozorovali jsme nejméně čtrnáct tanků. Předpokládám pěchotní doprovod o síle nejméně jedné roty. Spočítejte směr střelby a nahlaste připravenost k palbě. Schröder mezitím informuje oddíl."
Spěchal jsem zpátky k mapě a znovu jsem popadl dalekohled. Mezitím se ještě více rozednilo a mlha se rozpustila. Už byly vidět i německé linie. Ale jaképak linie? Nebyly tam žádné souvislé zákopy, jen každých dvacet třicet metrů černá prohlubeň ve špinavě bílém sněhu. V každé leželo čtyři nebo pět mužů. Občas z některé z nich někdo vyskočil a cik cak běžel k sousední jámě. A to všechno ani ne čtyři sta metrů od kraje lesa.
"To má být naše hlavní bojová linie? Těch pár děr tam dole?" zeptal jsem se poddůstojníka, který se neustále díval do dalekohledu.
"Vypadá to tak." Schröder pokrčil rameny. "Chudáci blátošlapové!"
Zazvonil telefon. Laas.
"Rozkaz proveden. Hlásím: baterie připravená k palbě." A po chvíli dodal: "Ale nemáme povolení ke střelbě."
"Cože?"
"Oddíl nám nedá povolení k palbě."
Jako by mě někdo praštil přes hlavu.
"Dobře, Laasi," řekl jsem, "Spojte mě s adjutantem. Já už si to s ním vyřídím."
Zase nekonečně dlouhá minuta, než se konečně ozval chladný, vždy trochu blazeovaný adjutantův hlas:
"Nadporučík Breuer." Krátce jsem mu vylíčil situaci a potom dodal: "Naléhavě žádám o povolení k palbě pro mou baterii."
"Nemůžu vám ho dát," zaznělo lhostejně ze sluchátka, "Je to rozkaz od pluku." Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna vzteku a musel jsem se nutit do klidného tónu.
"Pak vás tedy žádám o povolení, abych si mohl promluvit s panem kapitánem Gerlachem." Gerlach byl adjutantem pluku.
"Jak si přejete, přepojím vás." Opět minuta čekání a pak:
"Kapitán Gerlach, dostali jsme vaše hlášení, poručíku. Co je nového?"
"Potřebuji nutně čtyřicet dávek munice, pane kapitáne. Teď hned."
"Nemůžu vám je dát," zachrčelo ze sluchátka, "Máme zákaz vydávat munici."
"Ale vždyť ještě přece nějakou máme!"
"Už moc ne."
"Ale my ji tady potřebujeme, nejpozději za čtvrt hodiny. Kdy ji máme vystřílet, když ne teď?"
"Generál," vysvětloval mi kapitán, "očekává v nejbližších dnech velký ruský útok proti úseku naší divize. Pak budeme potřebovat každý granát."
Udělal jsem poslední pokus:
"Nemůžeme přece nechat naše pěšáky v těch jejich střeleckých okopech napospas Rusům!"
"Pěchota si v této situaci bude muset poradit sama. Je mi líto, poručíku, ale nemohu vám pomoci."

Zavěsil jsem. Okamžik jsem byl jako ochrnutý. Nic nemělo smysl. Několik týdnů jsme se s velkými náklady a námahou táhli Východním Pruskem, sto dvacet mužů se sto třiceti koňmi, muničními vozy a hromadou spojařského materiálu, písárnou, polní kuchyní a všemi možnými dalšími krámy. Tohle všechno bylo nutné, aby tři směšné polní houfnice mohly střílet. A když byly konečně zapotřebí, neměli jsme pro ně munici. A zatímco my jsme sháněli oves pro koně, Rusové se z naámi valili s motorizovanými dělostřeleckými brigádami! Celé dělostřelecké brigády! Každá z nich měla stovky děl a hory střeliva...

Nedovedu si představit tu strašnou bezmoc, se svou náturou bych asi v prvé řadě bakelitový polní telefon s klením rozkopal. Nicméně obsah citovaného úryvku bude má diorama vyadřovat. Nebude se přesně držet knihy, pouze na ní stavět a také se odehrávat na stejném místě, tedy ve Východním Prusku (Ostpreußen) ve stejný čas. Původně jsem chtěl do diorámy zapojit houfnici LeFh18, jelikož autorova baterie měla ve výzbroji houfnice, ale byla moc drahá a tak jsem dal přednost PaKu40, věřím, že svoji roli také sehraje dobře. Ale opět bylo už dost keců, s obsahem jste seznámeni, tak pojďme něco tvořit.


Účastníci scény. Protitankový kanón PaK40 od Tamiye a za říši se budou rvát figurky od stejné firmy v zimním provedení. Původně jsem se bál, ale nakonec se naštěstí jedná o novější provedení, neboť pokusy s těmi ze 70. let mi přinesly traumatizující zážitky. Myslím, že na první dio je to rozumná volba, jelikož to není nic velkého ani náročného.


A zde už první foto ze stavby. Dělo bude zničeno vlastní posádkou, která se bude bezmocně stahovat a kolem něj bude pár prázdných nábojnic a beden od munice, čímž chci navodit skutečně tu atmosféru bezmocnosti, marnosti a předzvěsti konce. Takže jak jsem řekl, dělo bude zničeno, aby nepadlo do ruku Rusům, vhozením granátu do hlavně. V předchozím článku toto bylo v reálu zobrazeno a tím jsem se řídil. Lauf se skládá ze dvou polovin. Abych vytvořil odštípnutý kousek za úsťovou brzdou, naříznul jsem hlaveň žiletkovou pilkou a nanesl jsem lepidlo Draco na plastikové modely (žádná extra značka ale mám s ním dobré zkušenosti). Plast změknul a já za pár minut vyhnul danou část podle svých představ. Ještě jsem skalpelem ztenčil stěnu hlavně, aby to vypadalo reálněji.

Zničení hlavně jsem dělal podle této fotografie.


Poté jsem pomocí dvousložkového tmelu vytvořil vydutí hlavně. To je na fotografii také patrné.


Slepil jsem ještě několik součástí a vytmelil co bylo potřeba. Abych zkrátil chvíli potřebnou na vytvrdnutí tmelu, tak jsem se dal do tvorby bedny na granáty k PaKu 40. Sice Tamiya nám bednu nabízí, ale já se rozhodl pro tvorbu vlastní z balsy. Ze spletených drátků jsem vytvořil úchyty, panty z plíšku. "Hřebíky" na nich jsem protlačil z druhé strany propiskou. Dovnitř jsem také udělal vložky pro bezpečné uchování dvou granátů. Vyryl jsem pár hlubších čar hřebíkem a celou bednu napustil hodně naředěnou světle hnědou olejovkou.


Jiný pohled


Na některá místa a hlavně dovnitř jsem napustil tmavší a hustší odstín hnědé. Pak jsem provedl lehký drybrush černým akrylem. A nakonec intenzivní drybrush feldgrau. Panty a madla natřeny černou olejovkou, na těch budu pracovat až po vyschnutí. Panty jsem asi po patnácti minutách odřel na stříbrný kov. Tyto bedny budou v diu alespoň dvě.


Jakmile byl tmel suchý, provedl jsem nutné povrchové úpravy (broušení atd.) a zkompletoval dohromady štít a zbraň. Poté jsem provedl kontrolní nástřik bílou (Nemám teď surfacer a ani pistoli, takže normálně akrylka ze spreje, jak jsem řekl toto bude jedno provizorium za druhým) který odhalil chyby a nedokonalosti. Jak vidno vydutí hlavně se bude muset ještě dodělat, aby mělo ten správný tvar, ale bez kontrolního nástřiku by mi to ušlo.


Složitější část děla. Zatím hodnotím tuto stavebnici jako velice pohodovou, protože se lepí dobře a všechno sedí jak má.

To by bylo z dnešního infa o postupu vše, za pozornost děkuje Topp a držte mi palce.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | Web | 8. ledna 2014 v 14:09 | Reagovat

Velice hezký článek. Dokonalé představení předlohy, detailní popis osudů Leutnanta Blankenhorna, zkrátka číst, která dodává diorámám podstatu, tedy příběh jsi zvládnul dokonale. Nyní k části modelářské, kde bych ti mohl poskytnout několik rad a poznatků. Vydutí hlavně je ještě nutné upravit, přesně jak uvádíš, ve srovníní s fotografií skutečného PaKu se mi zdá až přehnané, ale neviděl jsem jej v reálu, takže nevím přesně, jak to vypadá. Bedna se mi opravdu moc líbí, je jako opravdová, mokrá a dost použitá, krásné opotřebení Feldgrau nátěru. Ještě k dělu. Hlaveň bych z fotek řekl, že jsi si pohlídal, a stopu po spojení dvou polovin dílu jsi začistil. Palec nahoru ;-) . K základové barvě bych jen doplnil že jsi asi použil špatně zamíchaný sprej, a tlustou vrstvu, protože nekryje stoprocentně a některé detaily jako například ovládací prvky úplně zaplavila. Ještě malinko vylepšit fotky, a budu naprosto spokojený. Zatím hodnotím kladně. :-)

2 Erich Topp Erich Topp | 8. ledna 2014 v 14:29 | Reagovat

Díky, mister :-D Myslím, že co do přibližování osudů méně známýc vojáků si oba velmi dobře rozumíme ;-) Věděl jsem že ten nástřik ti neunikne :-D No co se dá dělat, ze vnitřních částí koleček jsem už barvu odstranil a snad výsledek nakonec nebude tak zlý. Díky, per do mě rady co se jen vejde.

3 Michal Michal | Web | 8. ledna 2014 v 14:34 | Reagovat

[2]: I vy lichotníku :-D . Ano, v tomto směru si jistě rozumíme, to nám nikdo neodpáře. Pokud je to akryl, což tedy podle popisu je, tak se to dá v pohodě umýt lihem, nebo kvalitní vodkou :D, ale to snad nebude potřeba. A věř, že bych tě radama ubil, ale nic mě teď nenapadá. Později tě ale určitě budu zasypávat tím, co "já bych udělal tak a to onak" :D.

4 dinom2 dinom2 | 8. ledna 2014 v 17:07 | Reagovat

Taky se připojuji, líbí se mi že jsi to  sem tak hezky popsal, knihu si snad někdy přečtu :D moje postřehy zde už napsal Michal, ale přispěji svoji trochoou do mlýna. Pokuď by se ti z výplaty nějáký ten peníz vyloudil, tak bych určitě sáhl po airbrushi http://eshop.lutoma.cz/strikaci-pistole-bd-180-fengda?gclid=CM2aoa_37rsCFclQ3god_HcAdQ .Podobný mám já z Číny (T-mart). Moc jsem se s ním zatím nenaučil, ale na nástřiku jednoloté plochy docela spokojenost :D Kompresor, pokuď jsi kutil domácí, vyrobíš ze starého ledničkového kompresoru, na netu jsou návody. rozhodně bych si tam dal tlakovou láhev s tlakoměrem. optimální nastavení (podle mně) na jednolité plochy je 1,5 barů, na hady 1,2 nebo něco podobného, když máš kvalitně naředěné barvy, tak to vypadá hezky :-) Jinak jak už psal Michal, rozhodně bych to vydutí zmenšil, na fotce je přece jen o trošku menší. jeden ruční granát by podle mně takovou spoušt nezanechal ;-) P.s.: Príště čekám ty zimní němce! :D

5 Erich Topp Erich Topp | 8. ledna 2014 v 17:31 | Reagovat

Ano, s tím vydutím jsem počítal, že budu brousit, už je to v pořádku. Právě moc peněz nezbylo, ale já věřím, že ona to taková hrůza nebude. O možnost montovaného kompresoru už jsem se zajímal, uvidíme do budoucna.

6 Mervin Mervin | 8. ledna 2014 v 17:55 | Reagovat

Krása! a tope, nechci nějak vyžírat. ale pošlš mi prosím ty výkresu Paku 40 na fb?? chcu si je rozjet v autocadu, a postavit si třeba něco podobného. Uvedu Autora!! to neboj!

7 Erich Topp Erich Topp | 8. ledna 2014 v 18:33 | Reagovat

Hele nechceš počkat až to budu mít komplet hotové? Páč zatím mám jen základnu s kolama a lafetu. Ale jinak poslat to není problém.

8 Mervin Mervin | 8. ledna 2014 v 19:49 | Reagovat

[7]:jasně :-)snad ti to nevadí?

9 Erich Topp Erich Topp | 8. ledna 2014 v 23:56 | Reagovat

Ani v nejmenším :-D

10 Michal Michal | Web | 9. ledna 2014 v 17:28 | Reagovat

[5]: V současné době se dá pistole s kompresorem pořídit za 2500-3000 Kč, takže si nekoupíš pár nábojů do budoucího PaKu a je to :D . Otázka ale je, jestli to pro tebe, jako "příležitostného" modeláře má význam pořizovat. Protože s airbrusherskou výbavou potřebuješ taky barvy a ředidla, čističe... Je to na zvážení.

11 Erich Topp Erich Topp | 9. ledna 2014 v 17:38 | Reagovat

Tak ony náboje do PaKu moc na trhu nejsou, střílí se dělobuchama :-D Jako ona ta pistole má určitě obrovské výhody. Ale dělo už je nabarveno - štětcem - a musím uznat, není to vůbec špatné. Žádné stopy po štětci a podobně, ale přece jen se štětcem se všude nedostanete a taky je kresba hrubší. Zatím to hrotit nebudu, uvidíme časem.

12 Michal Michal | Web | 9. ledna 2014 v 18:46 | Reagovat

[11]:Je mi jasný, že "krabičku nábojů" do protitankovýho kanonu jen tak neseženeš :D. A hodnocení nátěru laskavě nechej na nás :D Dělám si srandu, důležité je, že je spokojený autor,a my mu jen trochu pomůžeme, aby bylo dílo dokonalé. ;-)

13 Zuza Zuza | Web | 7. listopadu 2014 v 14:50 | Reagovat

Máš moc fajn blog. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama